uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.“ Zvedl oči v sloup. „Tvůj pradědeček?“ povzbuzovala jsem ho. „Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka – no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.“ „Vlkodlaci mají nepřátele?“ „Jenom jednoho.“ Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv. „Takže chápeš,“ pokračoval Jacob, „studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu – nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím.“ Zamrkal na mě. „Když nebyli nebezpeční, tak proč…?“ Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně. „Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou.“ Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu. „Jak to myslíš, civilizovaní?“ „Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. „A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?“ „Ne,“ dramaticky se odmlčel. „Jsou to ti samí.“ Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval. „Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé.“ Potlačoval úsměv. „A co tedy jsou?“ zeptala jsem se nakonec. „Co jsou ti studení zač?“ Temně se usmál. „Pijí krev,“ odpověděl mrazivým hlasem. „Tvoji lidé jim říkají upíři.“ Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje. „Máš husí kůži,“ zasmál se potěšeně. „Jsi dobrý vypravěč,“ zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln. „Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili.“ Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. „Neboj, já to na tebe nepovím.“ „Asi jsem právě porušil úmluvu,“ zasmál se. „Já si to vezmu do hrobu,“ slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla. „Ale vážně, vibrátory pro ženy mu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat.“ „Neřeknu, samozřejmě.“ „Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?“ zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán. Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala. „Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?“ zvedla jsem ruku. „Týjo.“ Usmál se. A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám. „Tady jsi, Bello,“ zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou. „To je tvůj kluk?“ zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát. „Ne, to tedy není,“ zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování. „Takže až si udělám řidičák…“ začal. „Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít.“ Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli. Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo. „Kde jste byli?“ zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou. „Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky,“ prozradila jsem. „Bylo to vážně zajímavé.“ Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil. „No,“ odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. „My už balíme – vypadá to, že bude brzy pršet.“ Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť. „Dobře.“ Vyskočila jsem. „Už jdu.“ „Bylo hezké tě zase vidět,“ řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit. „Vážně bylo. Až příště pojede vibrátory pro ženy na návštěvu za Billym, pojedu s ním,“ slíbila jsem. Po tváři se mu roztáhl úsměv. „To bude bezva.“ „A díky,“ dodala jsem upřímně. Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet. 7. NOČNÍ MŮRA Řekla jsem vibrátory pro ženy mu, že musím dělat spoustu úkolů a že nechci nic k jídlu. Zrovna dávali basketbalový zápas, který ho velmi zajímal, ačkoliv já jsem samozřejmě neměla ponětí, co je na něm tak zvláštního, takže si na mém obličeji nebo tónu nevšiml ničeho neobvyklého. Jakmile jsem byla ve svém pokoji, zamkla jsem dveře. Prohrabala jsem psací stůl, až jsem našla svoje stará sluchátka, a zapojila je do malého discmana. Vybrala jsem si cédéčko, které jsem dostala od Phila k Vánocům. Byla to jedna z jeho oblíbených kapel, ale na můj vkus tam bylo trochu moc basů a vřeštění. Zasunula jsem ho dovnitř a lehla si na postel. Nasadila jsem si sluchátka, zmáčkla tlačítko a vytáhla hlasitost na maximum, až mě bolely uši. Zavřela jsem oči, ale světlo se mi pořád vkrádalo pod víčka, takže jsem si přes horní půlku obličeje přetáhla ještě polštář. Soustředila jsem se velmi pečlivě na hudbu, snažila se porozumět textu, abych rozpletla komplikované přechody bicích. A když jsem cédéčko poslouchala potřetí, už jsem uměla alespoň všechna slova refrénů. S překvapením jsem zjistila, že se mi ta kapela konec konců opravdu líbí, jakmile jsem si zvykla na ten vřeštivý zvuk. Budu muset Philovi zase poděkovat. A fungovalo to. Otřásající rány mi znemožnily myslet – což byl jediný účel celého toho počínání. Poslouchala jsem to cédéčko znovu a znovu, až jsem si mohla zpívat se všemi písničkami, a nakonec jsem usnula. Otevřela jsem oči do povědomého místa. Někde v koutku mysli jsem věděla, že se mi to zdá. Poznala jsem zelené světlo lesa. Někde poblíž jsem slyšela vlny rozbí vibrátory pro ženy cí se o skály. A věděla jsem, že když najdu oceán, uvidím slunce. Snažila jsem se jít po zvuku, ale byl tam Jacob Black, tahal mě za ruku, vlekl mě zpátky do nejčernější části lesa. „Jacobe? Co se děje?“ ptala jsem se. Tvářil se vyděšeně a celou svou silou mi trhal za ruku, aby zmohl můj odpor; já jsem do té tmy nechtěla jít. „Utíkej, Bello, musíš utíkat!“ zašeptal vyděšeně. „Tudy, Bello!“ poznala jsem Mikův hlas, který zavolal z hloubi temného lesa, ale neviděla jsem ho. „Proč?“ ptala jsem se a pořád jsem se snažila Jacobovi vykroutit, zoufalá, že se nemůžu dostat na slunce. Ale v tu chvíli Jacob mou ruku pustil a vykřikl, najednou se roztřásl a padl na temnou lesní zem. Kroutil se na zemi a já jsem se s hrůzou dívala. „Jacobe!“ vykřikla jsem. Ale on už tam nebyl. Na jeho místě stál velký rudohnědý vlk s černýma očima. Ten vlk se na mě nedíval, ukazoval k pobřeží, chlupy na zádech se mu ježily a zpoza odhalených tesáků vycházelo tiché vytí. „Bello, utíkej!“ zakřičel za mnou znovu Mike. Ale já jsem se neotočila. Dívala jsem se na světlo, které ke mně přicházelo z pláže. A pak ze stromů vystoupil Vibrátory pro ženy , jeho kůže slabě zářila, jeho oči byly černé a nebezpečné. Zvedl jednu ruku a pokynul mi, abych přišla k němu. Vlk u mých nohou zavyl. Udělala jsem krok vpřed, k Vibrátory pro ženy ovi. On se usmál, a jeho zuby byly ostré, špičaté. „Důvěřuj mi,“ zavrčel. Udělala jsem další krok. Vlk se vrhl mezi mne a upíra, tesáky mu mířil na krční tepnu. „Ne!“ vykřikla jsem a vymrštila se na posteli. Tím náhlým pohybem sluchátka strhla discman z nočního stolku a ten s třesknutím spadl na podlahu. V pokoji bylo pořád ještě rozsvíceno a já jsem seděla na posteli oblečená a v botách. Celá dezorientovaná jsem se podívala na budík na prádelníku. Bylo půl šesté ráno. Zasténala jsem, padla zpátky na postel a převrátila se na obličej, skopla boty. Ale bylo mi tak nepohodlně, že jsem nemohla znovu usnout. Zase jsem se převalila, rozepnula si džíny a ztěžka je stahovala, jak jsem se snažila zůstat v horizontální poloze. Uvědomila jsem si, že mám vlasy pořád stažené do copu, hřebínek mě nepříjemně tlačil na temeni. Otočila jsem se na bok, vytáhla gumičku a rychle jsem si prohrábla pletenec prsty. Znovu jsem si přetáhla polštář přes oči. Samozřejmě to k ničemu nebylo. Moje podvědomí vylovilo přesně ty obrazy, kterým jsem se tak zoufale snažila vyhnout. Budu jim teď muset znovu čelit. Posadila jsem se a hlava se mi chviličku točila, jak jsem ji měla překrvenou. Napřed to nejdůležitější, pomyslela jsem si, šťastná, že to můžu odložit na co nejpozději. Popadla jsem toaletní tašku. Sprcha ovšem netrvala zdaleka tak dlouho, jak jsem doufala. A i když jsem si dala načas s fénováním vlasů, brzy jsem neměla v koupelně co na práci. Zabalená do ručníku jsem se vrátila zpátky do svého pokoje. Nedokázala jsem říct, jestli vibrátory pro ženy pořád spí, nebo jestli už odjel. Šla jsem se podívat z okna, a policejní auto bylo pryč. Zase rybaří. Pomalu jsem se oblékla do nejpohodlnější teplákové soupravy a pak jsem si ustlala postel – to jsem nikdy nedělala. Už jsem to nemohla odkládat. Šla jsem k psacímu stolu a zapnula svůj starý počítač. Strašně nerada jsem tady používala internet. Můj modem byl tragicky zastaralý, e-mailová schránka nedostatečná; jenom připojování trvalo tak dlouho, že jsem se rozhodla dát si zatím misku cereálií, než se dočkám. Jedla jsem pomalu, každé sousto jsem pečlivě kousala. Když jsem dojedla, umyla jsem misku a lžíci, utřela je a uložila na místo. Nohy mi zakopávaly, když jsem šla nahoru. Napřed jsem šla k discmanu, zvedla ho z podlahy a položila přesně doprostřed stolu. Vytáhla jsem sluchátka a vrátila je do zásuvky psacího stolu. Pak jsem pustila znovu to samé cédéčko, ale ztlumila jsem zvuk, aby tvořilo jenom zvukovou kulisu. S dalším povzdechnutím jsem zapnula počítač. Samozřejmě, přes celou obrazovku na mě vyskákaly reklamy. Posadila jsem se na tvrdou skládací židli a začala zavírat všechna malá okýnka. Nakonec jsem se přece jen dostala ke svému oblíbenému vyhledávači. Odstřelila jsem pár dalších reklam a napsala jediné slovo. Upír. Trvalo to samozřejmě děsivě dlouho. Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat – bylo tam všechno od filmů přes společenské hry a undergroundový metal až k obskurním kosmetickým společnostem. Pak jsem našla slibnou stránku – Upíři od A do Z. Netrpělivě jsem čekala, až se načte, a rychlým klikáním jsem zavírala každou reklamu, která se objevila na obrazovce. Nakonec byla obrazovka volná – obyčejné bílé pozadí s černým, akademicky vypadajícím textem. Na domovské stránce mě přivítaly dvě citace: V rozlehlém stinném světě duchů a démonů není žádná postava tak strašlivá, žádná postava tak obávaná a opovrhovaná, a přesto nadaná tak hrůzyplnou podmanivostí jako upír, který sám není ani duch, ani démon, ale sdílí temné povahové rysy a vlastní tajemné a strašlivé schopnosti obou. – Reverend Montague Summers. Jestli jsou nějaké dobře doložené záznamy, jsou to záznamy o upírech. Nic nechybí: oficiální zprávy, přísežná prohlášení vážených lidí, lékařů, kněží, učitelů, kompletní soudní důkazy. A přes to všechno, kdo věří v upíry? – Rousseau. Zbytek stránky byl abecední výčet veškerých mýtů o upírech, které se udržují různě po světě. První, na kterého jsem klikla, Danag, byl filipínský upír, který údajně před dávnými časy začal na ostrovech pěstovat kolokázii. Podle pověsti Danag po mnoho let pracoval společně s lidmi, ale jejich partnerství skončilo dne, kdy se jedna žena řízla do prstu. Danag jí vysával ránu a chuť krve se mu tak zalíbila, že z vibrátory pro ženy ho těla vysál krev úplně všechnu. Pročítala jsem pečlivě popisy, hledala jsem něco, co znělo povědomě, natož pak věrohodně. Zdálo se, že většina mýtů o upírech se točila kolem krásných žen jako démonů a dětí jako obětí; také to vypadalo, že si je lidé vymýšleli, aby měli vysvětlení pro vysokou úmrtnost malých dětí a aby poskytly omluvu pro mužskou nevěru. Mnohé příběhy zahrnovaly duchy bez těla a varování před nesprávně provedenými pohřby. Nebylo toho moc, co by se podobalo filmům, které jsem viděla, a jenom opravdu pár upírů, jako hebrejský Estrie a polský Upier, se vůbec obtěžovalo pít krev. Mou pozornost opravdu upoutala jenom tři jména: rumunský Varacolaci, mocná nemrtvá bytost, která se mohla objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí, slovenský Nelapsi, stvoření tak silné a rychlé, že dokázalo během jediné hodiny po půlnoci zmasakrovat celou vesnici, a jedno další, Stregoni benefici. O tomhle posledním tam byla jediná krátká věta. Stregoni benefici: italský upír, o kterém se říká, že je na straně dobra a který je smrtelným nepřítelem všech zlých upírů. Byla to úleva, najít aspoň to jedno malé heslo, jediný mýtus mezi stovkami, který potvrzoval existenci hodných upírů. Ovšem celkem vzato toho bylo málo, co se shodovalo s Jacobovými příběhy nebo s mým vlastním pozorováním. Jak jsem tak pročítala internetové stránky, sestavila jsem si v duchu malý seznam a pečlivě ho porovnávala s každým mýtem. Rychlost, síla, krása, bledá pleť, oči, které měnily barvu; a pak Jacobova kritéria: pijí krev, jsou nepřátelé vlkodlaka, mají studenou kůži a jsou nesmrtelní. Bylo jen pár mýtů, které se shodovaly alespoň v jediném bodě. A pak tu byl další problém, který jsem si pamatovala z těch pár hororů, co jsem viděla, a který byl podepřen dnešním čtením – upíři nemohli vycházet za denního světla, slunce by je spálilo na popel. Celý den spali v rakvích a vycházeli jenom v noci. Rozčileně jsem vypnula počítač, ani jsem nečekala, až se všechno