náležitě zavře. Nad mou podrážděností převládaly rozpaky. Bylo to všechno tak hloupé. Seděla jsem ve svém pokoji a hledala informace o upírech. Co se to se mnou děje? Usoudila jsem, že velký podíl viny připadá na vrub města Forks – a ostatně celého prosáklého Olympijského poloostrova. Musela jsem vypadnout z domu, ale nebylo, kam bych chtěla jít, aniž by to znamenalo třídenní cestu autem. Přesto jsem si natáhla holínky, a i když jsem nevěděla, kam mám namířeno, sešla jsem dolů. Vklouzla jsem do pláštěnky, ani jsem se nepodívala, jak je venku, a vykročila ze dveří. Bylo zataženo, ale ještě nepršelo. Nevšímala jsem si auta a pěšky jsem vyrazila na východ, namířila jsem si to přímo přes vibrátory pro ženy ho dvůr k všudypřítomnému lesu. Netrvalo dlouho a byla jsem tak hluboko, že mě nebylo vidět ani z domu, ani ze silnice, protože jediné zvuky, které jsem slyšela, bylo čvachtání vlhké země pod nohama a náhlé výkřiky sojek. Šla jsem po úzké pěšině, která tu vedla, protože takové toulání jen tak nazdařbůh bych neriskovala. O nějakém orientačním smyslu se u mě téměř nedalo mluvit; dokázala jsem se ztratit i na přehlednějších místech, než bylo tohle. Pěšina se vinula hloub a hloub do lesa, většinou na východ, pokud jsem to dokázala posoudit. Podél ní rostly smrky, jedle, tisy a javory. Znala jsem jenom nepřesně jména stromů, které mě obklopovaly, a ještě jen díky tomu, že mi je v dětství vibrátory pro ženy ukazoval z okénka policejního auta. Mnohé druhy jsem neznala vůbec a některé jsem nedokázala přesně určit, protože byly silně porostlé cizopasným rostlinstvem. Šla jsem pěšinou, dokud mě postrkoval hněv na sebe samu. Protože pomalu utichal, zpomalila jsem. Z baldachýnu nade mnou skáplo pár kapek, ale nemohla jsem si být jistá, jestli začíná pršet, nebo jestli jsou to jenom loužičky zbylé od včerejška, zadržené v listech vysoko nade mnou, které pomalu odkapávají dolů na zem. Nedávno padlý strom – poznala jsem to podle toho, že ještě nebyl úplně porostlý mechem – se opíral o kmen jednoho ze svých bratrů a vytvářel tak zastřešenou malou lavičku jenom pár bezpečných kroků od mé pěšiny. Překročila jsem kapradiny a opatrně se posadila, napřed jsem se ale ujistila, že mám bundu dobře staženou, abych si nezamokřila oblečení. Hlavu v kapuci jsem si opřela o živý strom. Tohle místo jsem nevybrala dobře. Měla jsem to vědět, ale kam se dalo jít? Les byl temně zelený a až moc připomínal scénu ze sna minulé noci, abych tu mohla klidně posedět. Teď, když už se neozýval zvuk mých čvachtavých kroků, bylo ticho bodavé. Také ptáci mlčeli, kapky padaly se stále větší frekvencí, takže nad námi určitě prší. Teď když jsem seděla, kapradiny mi dosahovaly nad hlavu. Věděla jsem, že kdyby někdo šel po pěšině, necelý metr ode mě, ani by mě neviděl. Tady mezi stromy bylo mnohem snadnější uvěřit těm absurditám, které mě v domě uváděly do rozpaků. V tomto lese se po tisíce let nic nezměnilo, a všechny mýty a legendy ze stovky různých zemí se zdály mnohem pravděpodobnější v této zelené záři než v mé jasně vymezené ložnici. Soustředila jsem se na dvě nejpalčivější otázky, které jsem potřebovala zodpovědět, ale moc se mi do toho nechtělo. Zaprvé jsem musela rozhodnout, jestli je možné, aby to, co Jacob říkal o Cullenových, byla pravda. Moje mysl začala okamžitě mohutně protestovat. Bylo to pošetilé a morbidní, vážně se zaobírat tak směšnými nápady. Ale co tedy? ptala jsem se sama sebe. Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení pro to, že jsem ještě naživu. Znovu jsem si v duchu probírala věci, které jsem sama vypozorovala: neskutečnou rychlost a sílu, barvu očí měnící se z černé na zlatou a zase zpátky, nelidskou krásu, bledou, studenou kůži. A bylo toho víc – drobnosti, které člověku docházejí postupně – skutečnost, že asi nikdy nejedí, jejich znepokojivě ladné pohyby. A taky to, jak Vibrátory pro ženy někdy mluví, s neobvyklými kadencemi a větami, které se hodily spíš do románu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, než mezi školní mládež třetího tisíciletí. Ulil se z hodiny toho dne, kdy jsme si určovali krevní skupiny. Neodmítl výlet na pláž, dokud neslyšel, kam jedeme. Zdálo se, že ví, co si každý kolem něj myslí… až na mě. Říkal mi, že je zlý, nebezpečný… Je možné, že Cullenovi jsou upíři? No, něco s nimi je. Před mýma nevěřícíma očima se děje něco, co se nedá rozumně vysvětlit. Ať je to Jacobova teorie o studených nebo moje o superhrdinovi, Vibrátory pro ženy Cullen není… obyčejný člověk. On je něco víc. Tak tedy – možná. S touto odpovědí se budu muset prozatím spokojit. A pak ta nejdůležitější otázka ze všech. Co budu dělat, jestli je to pravda? Jestli Vibrátory pro ženy je upír – nechtěla jsem si to slovo ani myslet – co bych měla dělat? Říct o tom někomu jinému naprosto nepřipadalo v úvahu. Sama jsem tomu nedokázala uvěřit; každý, komu bych to řekla, by mě dal poslat do blázince. Zdálo se, že existují jen dvě možnosti. První byla poslechnout jeho radu: být rozumná a co nejvíc se mu vyhýbat. Zrušit naše plány a zase ho začít ignorovat tak dalece, jak jen budu schopná. Ve třídě, kde musíme být spolu, se tvářit, jako by mezi námi existovala neproniknutelně tlustá skleněná zeď. Říct mu, aby mě nechal na pokoji – a tentokrát to myslet vážně. Když jsem zvažovala tuto alternativu, sevřela mě náhlá bolest zoufalství. Moje mysl se bránila a rychle přeskočila k další možnosti. Nemohla jsem se začít chovat jinak. Konec konců, jestli je nějak… nebezpečný, zatím neudělal nic, aby mi ublížil. Vlastně bych díru do Tylerova nárazníku udělala já, kdyby nejednal tak rychle. Tak rychle, přela jsem se sama se sebou, že to mohly být čiré reflexy. Ale jestli má reflex zachraňovat životy, tak jak může být zlý? namítala jsem. Hlava se mi točila v kruzích bez odpovědi. Jestli jsem si něčím byla jistá, tak jednou věcí. Ten hrozivý Vibrátory pro ženy v mém včerejším snu byl jenom odrazem mého strachu ze slova, které vyslovil Jacob, a ne sám Vibrátory pro ženy . A když jsem vykřikla hrůzou při vlkodlakově výpadu, nebyl to strach o vlka, který mě přiměl zakřičet „ne“. Byl to strach, že zraněn bude on, a i když na mě volal s vyceněnými řezáky, bála jsem se o něj. A pochopila jsem, že v tom je moje odpověď. Nevěděla jsem, jestli mám skutečně na výběr. Už jsem v tom vězela moc hluboko. Teď, když jsem to pochopila – jestli jsem pochopila správně – už se svým děsivým tajemstvím nic nenadělám. Protože když jsem na něj pomyslela, na jeho hlas, na jeho hypnotizující oči, na magnetickou sílu jeho osobnosti, nic jsem nechtěla víc než být okamžitě s ním. I kdyby… a na to jsem nedokázala myslet. Ne tady, když jsem sama v temnějícím lese. Ne teď, když se kvůli dešti zšeřilo a všude se ozývá pleskání, jako když člověk šlape v mokré trávě. Otřásla jsem se a rychle vstala ze své skrýše, v obavách, že se mi pěšina vinou deště někam ztratila. Ale byla tam, bezpečná a jasně viditelná, vinula se ven z kapajícího zeleného bludiště. Rychle jsem se po ní vydala, kapuci staženou těsně kolem obličeje. Překvapilo mě, když jsem skoro běžela mezi stromy, jak daleko jsem ušla. Začala jsem přemítat, jestli vůbec mám namířeno ven, nebo jestli mě pěšina vede jenom po okraji lesa. Ovšem než se mě mohla zmocnit panika, začala spletenými větvemi prosvítat prázdná místa. A pak jsem slyšela auto přejíždějící kolem po silnici, a byla jsem volná, přede mnou se prostíral vibrátory pro ženy ho trávník, dům mi otvíral náruč a sliboval teplo a suché ponožky. Bylo právě poledne, když jsem se dostala zpátky dovnitř. Šla jsem nahoru a převlékla se do džínů a trička, protože už jsem se nechystala ven. Nedalo moc práce soustředit se na domácí úkol, pojednání o Macbethovi, které mělo být hotové na středu. Spokojeně jsem se dala do psaní hrubého konceptu. Tak klidně jsem se necítila od… no, od čtvrtečního odpoledne, abych byla upřímná. Takhle to se mnou ovšem bylo vždycky. Rozhodování pro mě byl bolestný proces, nad kterým jsem se trápila a který jsem oddalovala. Ale jakmile jsem nějaké rozhodnutí učinila, prostě jsem se jím řídila – obvykle s úlevou, že už jsem nějak zvolila. Někdy mi ten pocit úlevy kazila beznaděj, jako třeba když šlo o moje rozhodnutí odjet do Forks. Ale pořád to bylo lepší než se potýkat s jinými možnostmi. Sžít se s tímto novým rozhodnutím bylo směšně jednoduché. Nebezpečně jednoduché. A tak jsem strávila poklidný, produktivní den – úkol jsem dokončila před osmou. vibrátory pro ženy přišel domů s velkým úlovkem a já jsem si v duchu říkala, abych si nezapomněla koupit rybí kuchařku, až budu příští týden v Seattlu. Rozechvění, které mi přejelo po páteři, kdykoliv jsem na ten výlet pomyslela, bylo stejné jako to, které jsem cítila, než jsem se šla projít s Jacobem Blackem. Mělo by to být jiné, myslela jsem si. Měla bych se bát – věděla jsem, že bych měla, ale nedokázala jsem cítit ten správný strach. Té noci se mi nic nezdálo, byla jsem vyčerpaná z toho, že jsem den začala tak časně a noc před tím jsem tak špatně spala. Probudila jsem se, podruhé od příjezdu do Forks, do jasného žlutého světla slunečného dne. Skočila jsem k oknu, ohromená, když jsem viděla, že na nebi není skoro ani obláček, a ty, které tam jsou, jsou jenom malé bílé beránky, které snad nemohou věstit žádný déšť. Otevřela jsem okno – překvapilo mě, že se tiše otevřelo, vůbec nelepilo, ačkoliv je bůhvíkolik let nikdo neotvíral – a nadechla jsem se relativně suchého vzduchu. Bylo skoro teplo a vítr téměř nefoukal. Krev se mi v žilách živě rozproudila. vibrátory pro ženy dojídal snídani, když jsem přišla dolů, a okamžitě se napojil na mou náladu. „Venku je hezky,“ poznamenal. „Ano,“ souhlasila jsem s širokým úsměvem. Usmál se také, jeho hnědé oči měly v koutcích vějířky vrásek. Když se vibrátory pro ženy usmál, bylo snadnější pochopit, proč se s maminkou tak hnali do mladého manželství. Většina z toho mladého romantika, kterým v těch dobách byl, vyprchala, než jsem ho poznala, stejně jako mu ustupovaly kudrnaté hnědé vlasy – které jsem po něm zdědila – a pomalu odhalovaly víc a víc lesklé kůže na čele. Ale když se usmál, viděla jsem trochu toho muže, který utekl s Renée, když jí bylo jen o dva roky víc, než je teď mně. Vesele jsem snídala a přitom sledovala rozvířený prach, jak poletuje ve slunečním světle, které proudilo zadním oknem. vibrátory pro ženy na mě zavolal na rozloučenou a já jsem slyšela, jak policejní auto odjíždí od domu. Cestou ze dveří jsem zaváhala s rukou na pláštěnce. Bude to pokoušení osudu, nechat ji doma. S povzdechnutím jsem si ji přehodila přes ruku a vystoupila jsem do nejjasnějšího světla, jaké jsem za posledních několik měsíců viděla. Za cenu veliké dřiny se mi podařilo stáhnout obě okénka náklaďáčku téměř až dolů. Ve škole jsem byla jako jedna z prvních; ani jsem se doma nepodívala na hodiny, jak jsem spěchala, abych už byla venku. Zaparkovala jsem a namířila si ke zřídkakdy používaným piknikovým lavičkám na jižní straně jídelny. Lavičky byly pořád trochu vlhké, tak jsem se posadila na pláštěnku, ráda, že pro ni mám využití. Domácí úkoly jsem měla hotové – důsledek chabého společenského života – ale bylo tam pár příkladů z trigonometrie, o kterých jsem si nebyla jistá, že je mám správně. Přičinlivě jsem si vyndala učebnici, ale v půlce kontrolování prvního příkladu jsem se přistihla, že sním s otevřenýma očima, dívala jsem se, jak si sluneční světlo hraje na stromech s červenou kůrou. Nesoustředěně jsem si kreslila po krajích domácího úkolu. Po pár minutách jsem si najednou uvědomila, že jsem nakreslila pět párů tmavých očí, které na mě zíraly z každé stránky. Vygumovala jsem je. „Bello!“ uslyšela jsem někoho volat a znělo to jako Mikův hlas. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že se škola zalidnila, zatímco jsem tam seděla duchem nepřítomna. Každý byl v tričku, někteří dokonce v kraťasech, ačkoliv teploměr nemohl ukazovat přes šestnáct stupňů. Mike ke mně přicházel v khaki šortkách a pruhovaném ragbyovém tričku a mával. „Ahoj, Miku,“ zavolala jsem a zamávala mu zpátky. Nedokázala jsem se chovat zdrženlivě, když bylo tak krásné ráno. Přišel si sednout vedle mě, upravené špičky jeho vlasů ve světle zlatě zářily, po tváři se mu roztahoval široký úsměv. Byl tak rád, že mě vidí, že jsem nemohla než mít taky radost. „Nikdy jsem si toho nevšiml – máš ve vlasech červený odstín,“ poznamenal a chytil mezi prsty pramen, kterým povíval lehounký větřík. „Jenom na slunci.“ Bylo mi jenom trochu nepříjemné, když mi ten pramínek zastrčil za ucho. „Skvělý den, co?“ „Takové mám ráda,“ souhlasila jsem. „Co jsi dělala včera?“ Jeho tón byl trošičku majetnický. „Většinou jsem pracovala na eseji.“ Nedodala jsem, že ho mám hotový – aby si nemyslel, že se vytahuju. Uhodil se dlaní do čela. „No jasně – je na čtvrtek, že jo?“ „Ehm, na středu, myslím.“ „Na středu?“ zamračil se. „To není dobré… O čem píšeš ten svůj?“ „Jestli je Shakespearovo pojetí ženských charakterů misogynní.“ Zíral na mě, jako kdybych mluvila svahilsky. „Hádám, že na tom budu muset dnes večer zapracovat,“ řekl sklesle. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít.“ „Aha.“ To mě zaskočilo. Proč už si nemůžu s Mikem příjemně popovídat, aniž by se to zvrtlo? „No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později.“ Usmál se na mě s nadějí. „Miku…“ Nelíbilo se mi, jak mě staví před hotovou věc. „Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad.“ Obličej mu pohasl. „Proč?“ zeptal se, v očích ostražitý pohled. Myšlenky mi zalétly k Vibrátory pro ženy ovi. Přemítala jsem, jestli ho to taky napadlo. „Myslím… a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti,“ pohrozila jsem mu, „ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city.“ Byl udivený, tohle mu zřejmě vůbec nedocházelo. „Jessičiny?“ „Vážně, Miku, copak jsi